Září 2012

Příjezd do nového města

17. září 2012 v 15:59 | Hanka
Minulý týden jsme vyrazili do Itálie - já, mamka a Paolo. Pár dní jsme zůstali kousek od Milána a poté jsme si jeli na dva dny užívat pláže ve Viareggiu, což je městěčko asi 90km od Florencie. Bydleli jsme v hostelu, kerý obsluhovali dva mladí Američani, kteří byli naprosto v pohodě a tak přispívali k celkově velmi uvolněné atmosféře této přímořské oblasti. Dva dny jsme se prakticky váleli na pláži, opalovali se a odpočívali, myslím, že to byla velmi důležitá psychická příprava na příjezd do úplně nového prostředí s naprosto neznámýma lidma.
V ponděli jsme přijeli do Florencie, jako první jsme našli můj budoucí domov, což je univerzitní rezidence. Když jsem se nahlásila u ředitele, byl mi ukázán můj nový pokoj. Měla jsem bydlet v apartmánu pro čtyři lidi, dva pokoje po dvou. Po příchodu do tohoto bytu mě však zachvátila naprosta hrůza. Prozatím tam byl jenom jeden jediný člověk - špinavá, tlustá, smrdící Brazilka, která ani neuměla pozdravit! Říkali jsme si, že ta snad ani nemůže být studentka... Celý byt páchnul, kuchyň přetékala špinavým nádobí, v obýváku bylo pět prázdných flašk vodky a nejmíň deset plných flašek whisky. Nejhorší na tom bylo, že za tohle všechno byla zodpovědná pouze jedna osoba, která naneštěstí byla zrovna se mnou v pokoji, o jehož stavu ani nemluvím.
Při představě strávit rok v podobné společnosti se mi udělalo nevolno, byla jsem zdrcená a říkala si, že líp to opravdu začít nemohlo. Rozhodla jsem se zajít za ředitelem a zkusit si vyptat jiný pokoj. Pan ředitel byl naštěstí velmi sympatický člověk a řekl, že se pokusí něco najít, ale že si není jistý, že se mi ozve v průběhu dne. Já si teda vůbec nic nevybalila a radši jsme se společně vydali pryč do města. Asi po dvou hodinách deprese při představě mého pokoje se mi konečně ozval ten skvělý muž, aby mi oznámil číslo mého nového pokoje, a že je na mně, který z těch dvou si radši nechám. Když jsme se podívali do nového pokoje, bylo to jako v jiném světě... Tento apartmán byl jenom pro dvě osoby - jeden pokoj a jedna kuchyň s obývákem. Má nová spolubydlící měla být Portugalka, studentka medicíny, a měla přijet až další den. Všechno bylo čisté, jako nové, takže jsem se rozhodla přejít na tento pokoj, i když jsem nevěděla, kdo přijede, ale říkala jsem si, že nemůže být nic horšího než to brazilské tele!
Večer jsme šli s příbuznými od Paola do centra na večeři. Když jsme se asi ve 23 h vraceli, všude to stále žilo, hrála hudba, davy lidí, sedělo se venku... Byl to docela rozdíl oproti Dijonu. :)
Další den jsem měla první schůzku na univerzitě s lidma z mého programu. Sešlo se nást 12 Francouzů, 15 Italů (já jsem počítaná mezi ty Francouze), jen co jsme vešli do třídy, začali se navazovat kontakty, mluvilo se italsky, francouzsky, podle převahy lidí v dané skupince. Pak se nám představili vedoucí programu, řekli nám, kdy budou zkoušky, popřáli nám hodně štěstí a řekli, že vyučování začíná za 14 dní... Přišlo mi to neuvěřitelné! Oni svolali lidi z celé Francie a Itálie 14 dní před začátkem semestru, prý na veledůležitou schůzi, aby nám během půl hodiny popřáli hodně štěstí a to je vše? Žádný rozvrh, žádné informace k jazykům, k zápisu... Rozvrh a případně další informace nám pošlou později na mail. To nám mohli poslat i přání s hodně štěstím, ne?
Usoudila jsem, že si nejspíš budu muset zvyknout na italskou organizaci a i když to bylo těžké, snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že to je určitě fajn zkušenost. Odpoledne mamka s Paolem odjeli a já zůstala sama na pospas cizímu městu, bez žádných informací. K večeru přijela moje spolubydlící Rita s celou svou rodinou. Byla jsem nadšená, jelikož všichni byli velmi sympatičtí, obě dcery studentky medicíny a rodiče vypadali kultivovaně. S celou rodinou jsem si asi hodinu vykládala, mezitím co jsme se obě dvě vybalovaly a nabyla tak dobrého pocitu a útěchy, že by mé bydlení mohlo být fajn.
S Ritou mluvíme anglicky, protože je na Erasmu a italsky si ještě není úplně jistá. Seznámila mě s dalšími dvěma Portugalkami, které jsou rovněž velmi sympatické, a tak většinu času trávíme společně. Přes ně jsem se zase dostala ke skupině lidí z programu Erasmus, která pořádá minimálně dvakrát týdně nějakou společenskou událost - výlety, aperitiva, kafe, diskotéky,...
Jsou tam lidi z celé Evropy a občas i mimo ni, mluví se italsky a anglicky.
O tři dny později, po oné důležité schůzce na univerzitě mi konečně přišel mail s rozvrhem. Budu mít vyučování pouze v pondělí, úterý a středu od 14 h do 20 h, prozatím budu mít jenom tři předměty - konstituční právo, historie středověkého a moderního práva a ekonomicko-politické vědy. Takže bych měla mít spoustu volného času a konečně, poprvé v životě, bude můj víkend trvat déle než školní týden! :-D
Jinak se mi stal docela zajímavý zážitek, mluvila jsem s ředitelem mé rezidence a ptala se ho, kde se tady v okolí dá běhat. On mi vysvětlit, že je nedaleko obrovský park, kde je i řeka, bazén, dá se tam jezdit na kole, na bruslích, běhat... Ale, že by mi radši dal kontakt na jednu holku z naší rezidence, která se připravuje na maraton, že bych ji měla kontaktovat a jít běhat s ní. Přišel mi to bezva nápad, Italové se seznamují velmi rychle a naprosto bez problému, tak proč nenavrhnout neznámé holce společný běh? Další den jsem za ní zašla, zazvonila, a otevřela mi slečna/paní?, které mohlo být tak 28-35 let, velmi sympatická. Daly jsme se do řeči, bavily se o běhu, o škole, o městech, o krizi, prostě o všem. Asi po hodině jsem se dozvěděla, že vyučuje a zkouší právo na stejné univerzitě, jako studuji já. Tak jsem se zeptala, jak je velká pravděpodobnost, že mě bude vyučovat a ona mi odpověděla, že je málo pravděpodobné, že by mě vyučovala, ale víc než pravděpodobné, že mě bude zkoušet! Abych to upřesnila, v Itálii všechny zkoušky probíhají ústně - face to face - student a učitel. Obě jsme se tomu zasmály a domluvily se na společný běh. :-)

Jinak je ve Florencii zatím slunečno, krásně teplo, všude spoustu lidí a já jsem čím dál, tím víc nadšená z místních historických památek, kterých je tady neuvěřitelná koncentrace.
Vlastně jsem ještě chtěla zmínit, že jsem se viděla s pár lidmi z mého programu, většinou s lidmi s dvojí národností - italskou a francouzskou, ale i s Američankou, která je také v tomto programu, a všichni vypadají sympaticky. Zašli jsme do jedné kavárny, kterou bych chtěla popsat, jelikož mě velmi nadchla. Jednalo se o historickou třípatrovou budovu s obrovským atriem uvnitř. Všude byly stolečky, včetně galerií v každém patře, nahoře byla obrovská terasa, kde byly také stolečky. Když jsme vešli do budovy, tak tam byla velká knihovna, a v posledním patře byl bar. Lidé seděli v atriu na trávě, na terase, někteří sudovali v knihovně, jiní kouřili na galerii a kdo chtěl, tak si mohl nahoře koupit kafe a jít si ho vypít do jakéhokoliv zákoutí tohoto úžasného domu. Bylo tam příjemné ticho a studentská atmosféra. Dole seděli hloučky studentů, a přesto že se bavili, nikoho to nerušilo, jako by ta budova veškerý hluk absorbovala. Jeden kluk z těch lidí, se kterýma jsme byli v této kavárně byl právě ve Florencii na měsiční výměně, takže zná všechny zákoutí, studentské bary a kavárny, což je neuvěřitelně praktické, takže až se za mnou někdo rozhodne přijet, už vím, na jaká místa ho zavedu! :-)

Tady přidávám fotky se třemi Portugalkami, se kterými tady prozatím trávím nejvíc času.