Listopad 2009

Huráá, Martin chybí!! :-)

23. listopadu 2009 v 14:36 | Hanka
Konečně se stalo něco příjemného! Naše drahocenná Mme Martin (angličtinářka) se rozhodla chybět, a ne zrovna na krátkou dobu, vypadá to na měsíc až dva. Nejdřív nám hodiny odpadaly, avšak ode dneška nám přidělili náhradu, jakousi Madame Banán (nepamatuji si přesně její jméno, ale tak nějak to znělo). Je úžasná! Zatím jsme měli jednu dělenou hodinu, ale to stačilo. Vyjádřila se, že nejdůležitější je, abychom mluvili, takže jsme celou hodinu konverzovali. Jelikož studovala kdesi v Británii, tak má perfektní přízvuk. Všichni Češi jsme z ní nadšení! Teď jen doufáme, aby Mme Martin chyběla co nejdelší dobu! :-) Ještě jsem zapomněla napsat, že před prázdninama jsme na ni s Čechama napsali stížný dopis, od té doby, co jsme ho odevzdali, ona chybí. Že by to bylo tím? Možná..:-)
Jinak mě docela překvapuje chování francouzštinářky, teda, překvapuje. Mě tady už nic nepřekvapuje, takže jen konstatuji její chování. Přišla jsem do třídy a řekla jsem celé třídě, že jim potřebuji něco sdělit, ze schůzky delegué. Ona na mě začala řvát, ať držím hubu. Tak jsem se tedy pousmála a radši už nic neříkala. Vybalovala jsem si své věci z kabelky, ona na mě začala řvát, co si to dovoluji mít na stole tašku? Tak jsem se omluvila, ale že bych si ráda vyndala věci na stůl. Podívala se na mě tak hnusně, že jsem radši tašku honem sundala a na věci se vykašlala. Hodina pokračovala. Dělali jsme opravu jakési písemky. Nejdřív nám napsala na tabuli rady, jakými se máme řídit, když píšeme podobnou práci, ty vypadaly takto:
1) Dávat pozor a soustředit se
2) Přemýšlet
Tyto opravdu velice chytré rady mi nedovolily nepousmát se. Ona na mě začala řvát, ať držím hubu, a to jsem tentokrát ani nic neříkala. Možná mi to jen nepatrně připomíná buzeraci a práci s naprostými blbečky. Když jsem se o tom bavila s ostatními, řekli mi jen : "vítej ve Francii!" :-)

Dále, tuto sobotu jsem měla volno, na Carnotu probíhala jakási prezentace vysokých škol, takže sobotní vyučování nám odpadlo. Šla jsem do rodiny už v pátek a po hroozně dlouhé době jsem konečně zažila něco, čemu se dá říkat plnohodnotný víkend! Dva dny volna!! :-)
Bohužel jsem šla do rodiny, kde to nemám úplně nejradši, spím tam na chodbě a nemám tam ani vlastní pokoj, kde bych se mohla zavřít, takže celou dobu tam trávím s nima v obýváku, na tvrdé židli u stolu. Nic moc. Navíc se pořád koukají na televizi i během jídla. Největší jejich zájem je jídlo, pořád řeší, kde se dá dobře najíst, jak se tuhle přejedli tam, co uvařili támhle a bla bla. Druhý zájem je televize, taťka pořád mluví o tom, co dneska dávali, jaká tam byla reportáž, co byl za pořad.....Ještě ke všemu mají neuvěřitelně kýčovitě zařízený byt. Mají plyšové papoušky pověšené všude možně, potom mají ozdobné talířky vyvěšené po celém bytě, vyřezávané zvířátka a další příšernosti všeho druhu. Bohužel zrovna lakovali chodbu, ve které spím, takže to nehorázně smrdělo, a v tom jsem musela spát. :-/ Jediná výhoda byla, že mi koupili novou postel, obrovské letiště, s malou nevýhodou, bylo z druhé ruky a původní majitel byl silný kuřák, asi chápete, čím to táhlo.

Když jsem byla v Česku, plně jsem si uvědomovala, že byly lepší víkendy v rodině než týden na internátu. Teď si uvědomuji, že týden na intru mě činí spokojenější než víkend v rodině. Trošku se mi obrací hodnoty. :-)

Víkend v Paříži

17. listopadu 2009 v 21:11 | Hanka
V pátek, od 12h jsme byli uvolněni z výuky, takže jsme mohli nasednout na vlak a odjet do Paříže. Kufry jsme si zanechali na české ambasádě a až do večera jsme měli volno. Nejpřekvapivější byla tamnější teplota, bylo neuvěřitelně teplo. Já jsem přijela v zimním kabátu, ale tam jsem ho musela odložit a celé odpoledne jsem chodila jen v tílku a lehkém svetříku a bylo mi příjemně! Večer jsme byli pozváni na již zmíněnou ambasádu. Byla to jakási schůze všech českých žáků studujících se stipendiem ve Francii, k výročí 17. listopadu. Takže se tam sešli lidi z Paříže, Dijonu, Nimes, Avignonu, Marseille, a prostě celé Francie. Fischer měl asi půl hodinový proslov, místy nudný, místy zajímavý, místy vtipný. Nasledně nám představil všelijaké své pracovníky, jako např. nějakou ženu, která obstarává různé překlady, nebo nějakého muže, který se stará o stipendia, nebo dokonce i jakéhosi důstojníka armády. Těchto jeho pracovníků bylo docela dost, no a Fischer nám řekl, že v průběhu rautu, který měl následovat, se můžeme těchto lidí ptát na co chceme, co nás zajímá, kdybychom sháněli nějaké přivydělání, ať se jdeme zeptat té a té dámy, a že nám jistě něco sežene, dá kontakt atd...Že kdybychom chtěli studovat se stipendiem, ať se jdeme poptat toho a toho, který nám opět poskytne informace, případně pomůže...Docela drsné. :-)
Týž večer nás zase nějaký jiný ministr odvezl do bytů, ve kterých jsme měli bydlet. Já jsem bydlela v centru, docela kousek od metra, v 10. patře s obrovským balkónem a s výhledem na polovinu Paříže. Já s Terkou jsme se vydali na jazz koncert, na kterém nám Fischer rezervoval lístky. Věděly jsme jen jméno ulice a my jsme to normálně asi po hodině hledání našly! Byl to úspěch jak Brno! :-)
Na koncertu jsme se zdrželi ještě s klukama asi hoďku. No a potom jsme se jen já, Terka, Marek a Dan vydaly do noční Paříže. Všichni jsme byli oblečeni velice nóbl, jelikož jsme se z ambasády vůbec nepřevlíkali, takže kluci v oblecích a holky ve večerních šatech s potpatkama. Zajeli jsme se podívat na noční Eiffelovku, úplnou náhodou jsme u ní byli přesně o půlnoci, takže jsme ji viděli blikat. Navzdory pozdní noční hodině se tam pořád pohybovali černoští prodavači různych cetek a bebeků. Zrovna na nás čtyři se neuvěřitelně lepili a byli obzvlášť dotěrní. Na naše výmluvy typu: "my jsme chudí studenti, nemáme peníze a opravdu si nic nemůžeme koupit" vůbec nedali. Teprve později nám došlo, jak jsme byli oblečeni, takže jsme se jim už nemohli divit.
Dále jsme se byli podívat na noční Monmartr. Na Moulin Rouge, u kterého byl takový fučící plácek, na kterém je vyfocena Marilyn Monroe, její nejslavnější fotka. Tam jsme se nějakou chvíli zdrželi a snažili si udělat taky fučící fotky. :-)
Okolo druhé hodiny jsme začali být krapítek unavení, tak jsme se vrátili do svých bytů.
Následující ráno jsme byli pozvaní na snídani s Fischerem, bylo to přímo naproti Eiffelovky, byl to naprosto úžasný výhled! Takhle bych někdy chtěla bydlet. :-)
Celou sobotu jsme si nějak procházeli Paříž, fotili, rozjímali, atd...
V neděli ráno jsem měla s Danem v 10h sraz u Vítězného oblouku. Bylo to tam úžasné. Chvíli jsem pod obloukem seděla a čekala na Dana, pozorovala turisty, kteří začínali chodit, do toho svítilo slunce a byl čerstvý ranní vzduch, kouzelná atmosféra. Myslím, že bych tam tak dokázala sedět klidně pár hodin.
S Danem jsme se jeli podívat do Défense. Je to moderní čtvrť, kde jsou mrakodrapy, nákupní střediska, všechno je světlé, takže to působí čistě. Mělo to svoji zvláštní atmosféru. Byla tam moderní obnova Vítězného oblouku, pod kterým bylo bílé schodiště, ze kterého bylo vidět na celou Défense. Tam jsme se posadili, pozorovali okolí, vstřebávali atmosféru a jen tak si povídali. Odpoledne jsem měla sraz s holkama, se kterýma jsme se prošly kolem Seiny, udělaly pár fotek, pak se rozdělily a k večeru se zase sešly v "našem" bytě. Postupně k nám dorazili ostatní, kteří bydleli v jiných bytech a nakonec jsme všichni společně vyrazili na nádraží, abychom se mohli vrátit do Dijonu.
Když to shrnu, Paříž je krásné město, je tam úžasná atmosféra, v noci to pořádně žije, a ráda se tam zase vrátím. :-)

P.S. V galerii jsou nové fotky - Paříž, tak se koukněte. :-)

Sobotni snidane....kdo si da?

8. listopadu 2009 v 18:40 | Hanka
Predevsim se omlouvam, ze pisu bez diakritiky, ale pisu z francouzskeho pocitace s francouzskou klavesnici, kde ceska pismena jaksi chybi...:-/
V sobotu, jako kazde sobotni rano, jsem sla do selfu na karnotskou snidani. Uz kdyz jsme s holkama vesly do jidelny, chybely tacy, prvni spatne znameni. Tak jsme si zavolaly jakehosi kuchare, aby nam je dodal. Pokracovaly jsme dal ve smeru vydeje, nabraly si maslicka a marmelady, az jsme dosly k bagetam, ktere tam nebyly. Chtela jsem tedy sehnat nejakeho cloveka, aby je dodal, ale nikde nikdo nebyl. Prosla jsem celou jidelnu, az jsem nekoho sehnala, ten nekdo sel hledat nekoho dalsiho, protoze si sam nevedel rady. Ten dalsi nekdo rekl, ze bagety uz proste nejsou. Tak jsem si rekla "aha", misto bagety jsem si dala jakesi cerealie, ktere nastesti jeste byly. Kdyz uz jsem sedela u stolu, po chvili prisel Dan, samozrejme take bez bagety, dokonce i bez cerealii, pry uz stihly take dojit. Jedine, co na nej zbylo byl holy jogurt. O dalsi chvili pozdeji prisel Marek, ktery ostrouhal ze vsech nejvic, jeho tac byl naprosto prazdny, s vyjimkou misky, ktera byla do pulky zaplnena mlekem. Sotva prisel, komentoval svou situaci slovy: "nejenze tam nebyla bageta ani cerealie, ja jsem se musel rvat o posledni kapky tepleho mleka!" Samozrejme jsme mu my, ostatni, ochotne nabidli nase masla a marmelady, ale z nejakeho naprosto nepochopitelneho duvodu je odmitl. Pozdeji jsem si rikala, jake jsem nemela stesti, ze jsem se mohla tak syte nasnidat (troskou cerealii), oproti Markovi. :)
Je videt, ze v sobotu uz to v jidelne nikdo neresi, kazdy si dava slofika, a je jim docista jedno, ze hrstka studentu potrebuje nejakou energii na nasledujici cele dopoledne skoly. Nastesti jsem sla do rodiny, kde se poradal slavnostni obed, ktery zacal zhruba ve 13h a koncil nekdy v 18h, o pul sedme odchazeli hoste, takze jsem se dosyta najedla a svuj predchozi hlad dohnala. Mozna az moc. :)

Můj velký cestovací den

5. listopadu 2009 v 10:26 | Hanka
Ve středu můj den začal ve 4.15. Ve 4.45 mi jela tramvaj na nádraží. V 5.13 vlak do Prahy. Naštěstí se mnou jela mamka. Ve vlaku jsme si daly snídani. Míchaná vajíčka - moje poslední slaná snídaně zase na nějakou dobu. Vlak měl samozřejmě zpoždění, jinak by to přeci nebyly České Dráhy. Do Prahy jsme tedy dojely až v 7.45, musely jsme se co nejrychleji přemístit metrem na autobus, který nás měl dovést až na letiště. Nazvala bych to jako snahu o rychloběh mezi davy zpomalených lidí. Zhruba v 8.15 jsme seděly v autobusu, který měl jet půl hodiny. Vtip byl v tom, že můj poslední možný odbavovací čas byl 8.50. Takže když si to spočítáte, měla jsem 5 minut na to, abych vystoupila z autobusu, doběhla na terminál a našla svůj check-in. Zní to šíleně a neuvěřitelně, ale nakonec se mi to povedlo. Odbavili mě v 8.51....O něco později jsem se musela rozloučit s mamkou a dál pokračovat sama. Původně jsem si říkala, že budu mít spoustu času ve free zóně, že si pobloncám a něco nakoupím. Nedopadlo to úplně podle mých představ, sotva jsem našla moji halu, ze které se vycházelo k letadlu, už tam byla řada a lidé postupně odcházeli ven, tak jsem se jen zařadila a pár chvil později už seděla v letadle, vychytala jsem místo u okýnka! :-) Let byl úžasný!! Nejspíš to bude tím, že zbožňuji létání, ale hlavně, po 10 dnech olomoucké mlhy na mě konečně zasvítilo sluníčko! :-) Když jsme přistálii v Beauvais, bylo hnusně, pršelo. Naštěstí jsem tam nebyla dlouho, jen co jsem vyšla z letiště už jsem nastupovala do autobusu, směr Paříž. V Paříži bylo krásně, ale během 10 minut od mého příjezdu se zatáhlo a začlo pršet. Zvažovala jsem jestli jet metrem, nebo se projít. A vzhedem k tomu, že v Paříži nejsem zrovna každý den, zvolila jsem druhou možnost. Takže jsem se vydala přes celé centrum na hlavní nádraží Gare de Lyon. I když pršelo, foukal silný vítr, vůbec mi to nevadilo a úplně jsem to ignorovala. :-) Všude bylo spousta lidí, spousta kaváren a hlavně úžasná atmosféra velkoměsta. Takoví ti "ilegální prodavači", co obvykle prodávají zmenšeniny eiffelovky, využili počasí a tentokrát prodávali deštníky. Francouzi se projevili jako praví Francouzi a nehledě na počasí, dál vysedávali v kavárničkách na ulici, akorád si před sebe dali plastovou zábranu, aby na ně nefoukalo tak moc, ale dál naprosto nerušeně pozorovali okolí nebo živě diskutovali. Naštěstí se po nějaké době zase vyčasilo, svítilo slunko a mraky byly jen sem tam.
Když jsem se dívala na internet, trasa, kterou jsem měla v Paříži ujít měla trvat 1h40, nakonec mi však trvala 2h30, šla jsem skoro bez zastávky, bála jsem se, abych nezmeškala vlak. Takže když jsem došla k nádraží, měla jsem ještě hodinku čas, sedla jsem si do prvního baru, vyvalila jsem se tam, najedla se (celý den jsem nic nejedla, kromě snídaně), napila se a pak tak půl hodiny čuměla do blba a odpočívala z té zmatené cesty Paříží. :-)
Na Gare de Lyon jsem si ještě koupila pár mňamek v pekárně, dala si horkou čokoládu, všechno jsem to snědla na posezení, takový jsem měla hlad...Nicméně to není tak důležité jako fakt, že jsem byla na Gare de Lyon, které bylo obrovské, ale krásné a vypadalo to přesně jako v Amélii z Monmartru, kouzelně. :-) Našla jsem si tedy své TGV, mé místo bylo opět u okna, a než jsem se nadála, jeli jsme. TGV jsou vlaky, které jezdí, myslím, až 300 km/hod. Bylo to zvláštní, ale mi to ani nepřišlo. Bylo to tak tiché a vůbec se to netřáslo! Z vlaku jsem sledovala západ slunce a v 18.45 jsem byla v Dijonu. Pěšky jsem šla na intr a vychutnávala si pocit, že po celém dni jsem konečně ve známém prostředí. :-)
Na intru jsem se konečně viděla aspoň s jednou spolubydlící, tak jsme si povyprávěly o prázdninách. Bylo to divné, ale začalo mi být hrozně špatně, chtělo se mi zvracet. Takže jsem stála nad záchodovou mísou a čekala, co bude....Naštěstí (nebo bohužel?) nebylo nic, ale pocit ve mně přetrvával, asi to bylo únavou, a taky vším tím jídlem, které jsem do sebe v Paříži naházela. Tak jsem se tedy převlíkla do pyžámka a šla spát, bylo to asi v 8 hodin. Usnutí mi nedělalo problém, jelikož jsem si z domů přivezla špunty do uší a zakrývátko očí (takovéto z letadla)...bavení z vedlejších pokojů teď už nemělo šanci. :-)
No a další den, tudiž dneska, jsem vstávala až o půl osmé, zašla si na snídani, první dvě hodiny jsem omluvená ze školy a pak mám hodinu volno, takže začínám až v 11h. Je to fajn, protože jsem si stihla udělat úkoly, na které jsem se o prázdninách vykašlala. :-) No a to je zhruba vše k mému cestovatelskému dni. :-)

První prázdniny...a jak uběhly rychle...

2. listopadu 2009 v 19:48 | Hanka
Když se podívám zpětně na uplynulé dva měsíce, musím konstatovat, že uběhly neuvěřitelně rychle. Nejspíš je to známka toho, že byly napráskáné všelijakýma různýma událostma. Dostavily se i velmi očekáváné prázdniny. Přivezla jsem si domů hrozně moc učení, ale naprosto zbytečně. Nepodívala jsem se ani do jednoho sešitu. Ponaučení na příští prázdniny. :-)
Během prázdnin jsem se byla podívat ve staré třídě. Vůbec jsem nemohla věřit, že je možný takový styl výuky. Žáci se se všema učitelema normálně bavili. V hodině probírali film, který právě viděli. Když jim učitelka řekla, že budou psát písemku, tak s ní všichni začli diskutovat, že ne, tak se nakonec skoro nechala přesvědčit. Ale hlavně, byla ochotná se s nima o tomhletom vůbec bavit. Na chodbách se všichni znají. Všude vládne přátelská atmosféra. Zástupkyně, se kterou jsem se bavila, se ke mně chovala skoro jako babička, která se zajímá, jak se daří vnučce. Byla jsem úplně překvapená, bodejť by ne, když jsem dva měsíce byla ve škole, kde když přijde učitel do hodiny, tak nastane hrobové ticho, někomu spadne pero na zem, a všichni se na něj dívají, jako že si teda dovolil moc. O ničem se nediskutuje. Ruce nesmí být pod lavicí, ale pěkně položené na lavici, co kdybyste totiž náhodou psali SMS? Musíte sedět rovně, nebo vás učitel seřve...Krapet jiné kafe. Docela fajn vidět rozdíl, samozřejmě, že člověka trochu mrzí, že se rozhodl pro tu drsnější cestu, ale svých rozhodnutí bychom neměli litovat, a když už se do něčeho pustíme, tak bychom se do toho měli pustit pořádně!
Jinak jsem ráda, že jsem si mohla odpočinout, vůbec se nezabývat školou, setkat se s lidmi, které mám ráda, navštívit své oblíbené olomoucké kavárny. Jednoduše vypnout. Ale nic netrvá věčně, takže i prázdniny musí jednou skončit. Pozítří tedy musím vstávat asi ve 4 ráno, vlakem se dopravit do Prahy, letadlem do Beauvais, autobusem do Paříže, metrem přes celou Paříž na nádraží a pak už jen vlakem do Dijonu. No a na intr už snad dojdu pěšky. Jedu úplně sama, tak to bude zajímavé, pokud se neztratím, budu ráda! :-) A od čtvrtka zase naplno do školy, tak mi držte palce...