Jaro & Jazz ve Florencii

27. dubna 2014 v 17:12 | Hanka
Ráda bych se s vámi podělila o mé postřehy z Itálie a čerstvé zážitky z Florencie.

Ze všeho nejdřív bych ráda popsala povahu Italů a jejich celkový styl života, který jsem si víc než kdykoliv jindy uvědomila v posledních dvou měsících. Možná taky protože jsem minulý rok byla obklopena hlavně lidmi z Erasmu, tedy různými cizinci, jen ne Italy. Tento rok jsem změnila bydlení, už nebydlím na kolejích, ale v centru v bytě, s dalšími dvěmi spolubydlícími, jednou Irankou a jednou Italkou. Nějak jsem víc pronikla do italského prostředí, spřátelila se s Italy, začla chodit do míst, kde nechodí cizinci, ale místní, takže jsem konečně měla možnost více pochopit jejich mentalitu.
Jsou to lidé, kteří jsou neuvěřitelně v pohodě. Netrápí se tím, co bude zítra, ale žijí v přítomném momentě, který si dokážou na sto procent vychutnat a užít. Nespěchají, mají sice ustavičné zpoždění, ale netrápí je to, na všechno si najdou svůj čas, bez toho aniž by přemýšleli, kde mají být potom, a co musí ještě udělat. Mají tendenci se uskopovat a neustále trávit čas všichni společně. Je pro ně nepředstavitelné, že by někdo chtěl jít někam sám, oni mají potřebu všechno organizovat společně, jíst společně, jet domů společně, učit se společně.
Když jsem jednou řekla mým italským spolužákům, že se jdu najíst do menzy sama, oni okamžitě změnili své plány a řekli, že se půjdou najíst se mnou, že přece nemůžu jíst sama. (Něco, co je pro mě naprosto normální věc.) Po obědě samozřejmě musí všichni společně do baru na kafe, a pak se jde většina společně učit. Večer se všichni společně sejdou na "aperitivo" a teprve potom se rozejdou domů, s tím, že se několikrát ujistí, že se znovu uvidí další den ve škole.
Další z jejich povahový rysů je otevřenost vůči novým lidem. Stačí se usmát, nebo projevit minimální zájem o nějakou konverzaci a oni se okamžitě chytí, přátelsky navážou konverzaci a pomalu jsou vašim nejlepším kamarádem. To platí všude, ať potkáte náhodné lidi v baru, nebo na ulici, nebo kamarády jiných kamarádů. Nemají žádné komunikační problémy a velmi snadno navazují kontakt. Tohle je velká výhoda pro kohokoliv, kdo přijede do Itálie, aniž by někoho znal. Skvělým příkladem je jeden můj kamarád Francouz - Thierry, který přijel do Florencie na 10 dní, aby se zlepšil v italštině, ze které měl mít důležitou zkoušku. Je pravda, že už sám Thierry je velmi otevřený a přátelský. Každopádně ve Florencii neznal vůbec nikoho, jenom mě. Když jsme se viděli první den, co přijel, tak mi líčil svůj entuziasmus vůči Itálii, říkala jsem mu, ať se nebojí, ať se jenom všude usmívá, že se ostatní určitě chytí, a že tak bude moct praktikovat italštinu. O čtyři dny později mě Thierry pozval na párty ke svým Italským kamarádům, když jsem tam přišla, zjistila jsem, že Thierry je nejzbožňovanější a nejvyhledávanější osoba celé párty, všichni ho znají a všichni se s ním baví. Díky němu jsem takhle poznala další skvělé lidi. Když Thierry odjížděl, přišlo se s ním rozloučit neuvěřitelně moc různých lidí, které poznal během svého 10ti denního pobytu. Není to úžasné?
Další věc je, že lidé jsou tady šťastní. Když jsem byla o Velikonočních prázdninách v Česku, nemohla jsem si nevšimnout velkého kontrastu mezi těmito dvěma národy. Měla jsem pocit, že lidi spíš přežívají, že jsou možná občas milí, ale vnitřně smutní, že nežijou šťastný a spokojený život. Nebudu mluvit o negativismu a naštvanosti, kteří jsou vidět obzvlášť na Moravě, a kteří prostě nemůže vést ke štěstí. V Itálii mám pocit, že lidi jsou šťastní, i když tady je krize, všichni o ni ví, nějak se tím netrápí, užívají si drobnosti života jako je slunce, dobré jídlo, dobré víno, společnost přátel, užívají si všech těchto věcí a působí spokojeně.
Určitě k tomu přispívá i zdejší podnebí, je tady tepleji, slunečněji, prakticky od poloviny března tady všechno kvete, třikrát intenzivněji než v Česku, je tady víc odstínů barev květin, víc druhů rostlin.
Samozřejmě i Italové mají své stinné stránky, jako třeba jejich neschopnost něco zorganizovat, většina věcí nefunguje, to už je ale jiná kapitola, kterou se tentokrát nechci zabývat. Koneckonců člověk by si měl vzít z každé kultury to nejlepší a příliš se nezabývat těmi špatnými stránkami...

Další věc, o kterou bych se s vámi chtěla podělit je jedna událost, na kterou jsem se shodou náhod, okolností a štěstí dostala. Poslední dobou se hodně pohybuji v prostředí hudebníků. Jednak protože moje nejlepší kamarádka Arghavan studuje na konzervatoři, tak jsem se přes ní seznámila s lidmi, co hudbu studují. Ale taky protože jsem začala chodit do pár hudebních klubů, z něhož jeden Jazz Club, kde každý týden pořádají jazzový jam, což znamená, že kdokoliv, kdo hraje na nějaký hudební nástroj může přijít a připojit se k základní kapele a improvizovat. Jsou to úžasné večery skvělé hudby a hlavně skvělé atmosféry. Již jsem vám vystvětlila italskou povahu v seznamování se, takže si asi dokážete představit, že po třech návštěvách tohoto klubu, jsem se seznámila skoro se všema, hostama i hudebníkama. Tohle je skvělá věc, protože ti mi pak řekli o dalších akcích, které se ve Florencii konají a tak jsem se dostala k dalším klubům a dalším lidem, až jsem se pomalu ocitla obklopená prakticky jenom hudebníky. :)
Takhle jsem se dostala přes člověka, saxofonistu, který tyhle jamy v Jazz Clubu pořádá k jedné soukromé akci, která se konala v domě jednoho staršího pána, v jedné z toskánských vesniček.
Tento pán, Andrea, kterému je okolo 65ti let, zorganizoval se svou francouzskou manželkou jedno odpoledne-večer aperitiv spojený s jamem a koncertem pro své přátelé a přátelé přátel.
Jak to vypadalo? Vypadalo to tak, že zhruba okolo 5 hodiny se začali scházet lidé u něj doma, z jeho domu byl mimo jiné výhled do toskánských kopců, bylo právě po dešti a začalo znovu prosvítat slunce, takže to mělo úžasnou atmosféru. Scházeli se lidé různých generací, jednak Andreovi přátelé, lidé okolo šedesátky, jednak kapela, která měla hrát, jejiž člen je právě ten saxofonista z jazz klubu, a různí kamarádi této kapely, takže lidé okolo 20-30. Navzdory tomu, že se jednalo o různé věkové skupiny, všechny spojovala nadšenost k hudbě a konkrétněji jazzu. V jedné z místností se udělala improvizovaná koncertní místnost, kde byly všechny možné hudební nástroje a už od samého začátku se tam střídali lidé a v různých kombinacích hráli na různé hudební nástroje, někteří i zpívali, takže tvořili hudební kulisu ostatním, kteří na zahradě popíjeli víno, ujídali salámy, prosciutto a sýry a diskutovali na různá témata a k tomu rozjímali výhled do toskánské zeleně. Hudba se nesla všude a já si připadala jako ve snu. Zhruba okolo půl deváté začal koncert této skupiny, která vznikla před čtyřmi lety, a která se skládala z jednoho Nizozemce, který hrál na klavír/klávesy, a třech Italů, kteří hráli na bicí, saxofon a kontrabas. Je to skupina, která se schází zhruba dvakrát do roka, kdy koncertují na různých místech Evropy, vzhledem k tomu, že hrají jazz, tak společně zkoušejí vždycky dva dny před koncertem hudební kousky, co každý složil a jenom se doladí. Tento týden právě ten Holanďan přijel do Florencie, na turné po různých místech tady v okolí a jeden večer dedikovali přátelům (většinou lidi, kteří se nacházejí v Jazz Clubu). Koncert byl úžasný, každý milovník jazzu by ho ocenil! Poté pokračoval jam, takže každý hrál na nástroj, který uměl, někteří zpívali, jiní tančili a trvalo to zhruba do půlnoci, kdy lidé postupně začali odjíždět domů.
Musím říct, že to byl krásný zážitek, událost, která se člověku nenaskytne zas tak často, neuvěřitelná byla i pohostinnost manželského páru, který celé tohle zorganizoval, bylo to opravdu skvělé. :)

Tohle je zatím vše. Až budu mít další inspirace, napíši další článek. :)

Přikládám pár fotek do galerie, složky "Florencie", jedna je z rozkvetlé Florencie a zbytek je z této jazzové události.
 

Příjezd do nového města

17. září 2012 v 15:59 | Hanka
Minulý týden jsme vyrazili do Itálie - já, mamka a Paolo. Pár dní jsme zůstali kousek od Milána a poté jsme si jeli na dva dny užívat pláže ve Viareggiu, což je městěčko asi 90km od Florencie. Bydleli jsme v hostelu, kerý obsluhovali dva mladí Američani, kteří byli naprosto v pohodě a tak přispívali k celkově velmi uvolněné atmosféře této přímořské oblasti. Dva dny jsme se prakticky váleli na pláži, opalovali se a odpočívali, myslím, že to byla velmi důležitá psychická příprava na příjezd do úplně nového prostředí s naprosto neznámýma lidma.
V ponděli jsme přijeli do Florencie, jako první jsme našli můj budoucí domov, což je univerzitní rezidence. Když jsem se nahlásila u ředitele, byl mi ukázán můj nový pokoj. Měla jsem bydlet v apartmánu pro čtyři lidi, dva pokoje po dvou. Po příchodu do tohoto bytu mě však zachvátila naprosta hrůza. Prozatím tam byl jenom jeden jediný člověk - špinavá, tlustá, smrdící Brazilka, která ani neuměla pozdravit! Říkali jsme si, že ta snad ani nemůže být studentka... Celý byt páchnul, kuchyň přetékala špinavým nádobí, v obýváku bylo pět prázdných flašk vodky a nejmíň deset plných flašek whisky. Nejhorší na tom bylo, že za tohle všechno byla zodpovědná pouze jedna osoba, která naneštěstí byla zrovna se mnou v pokoji, o jehož stavu ani nemluvím.
Při představě strávit rok v podobné společnosti se mi udělalo nevolno, byla jsem zdrcená a říkala si, že líp to opravdu začít nemohlo. Rozhodla jsem se zajít za ředitelem a zkusit si vyptat jiný pokoj. Pan ředitel byl naštěstí velmi sympatický člověk a řekl, že se pokusí něco najít, ale že si není jistý, že se mi ozve v průběhu dne. Já si teda vůbec nic nevybalila a radši jsme se společně vydali pryč do města. Asi po dvou hodinách deprese při představě mého pokoje se mi konečně ozval ten skvělý muž, aby mi oznámil číslo mého nového pokoje, a že je na mně, který z těch dvou si radši nechám. Když jsme se podívali do nového pokoje, bylo to jako v jiném světě... Tento apartmán byl jenom pro dvě osoby - jeden pokoj a jedna kuchyň s obývákem. Má nová spolubydlící měla být Portugalka, studentka medicíny, a měla přijet až další den. Všechno bylo čisté, jako nové, takže jsem se rozhodla přejít na tento pokoj, i když jsem nevěděla, kdo přijede, ale říkala jsem si, že nemůže být nic horšího než to brazilské tele!
Večer jsme šli s příbuznými od Paola do centra na večeři. Když jsme se asi ve 23 h vraceli, všude to stále žilo, hrála hudba, davy lidí, sedělo se venku... Byl to docela rozdíl oproti Dijonu. :)
Další den jsem měla první schůzku na univerzitě s lidma z mého programu. Sešlo se nást 12 Francouzů, 15 Italů (já jsem počítaná mezi ty Francouze), jen co jsme vešli do třídy, začali se navazovat kontakty, mluvilo se italsky, francouzsky, podle převahy lidí v dané skupince. Pak se nám představili vedoucí programu, řekli nám, kdy budou zkoušky, popřáli nám hodně štěstí a řekli, že vyučování začíná za 14 dní... Přišlo mi to neuvěřitelné! Oni svolali lidi z celé Francie a Itálie 14 dní před začátkem semestru, prý na veledůležitou schůzi, aby nám během půl hodiny popřáli hodně štěstí a to je vše? Žádný rozvrh, žádné informace k jazykům, k zápisu... Rozvrh a případně další informace nám pošlou později na mail. To nám mohli poslat i přání s hodně štěstím, ne?
Usoudila jsem, že si nejspíš budu muset zvyknout na italskou organizaci a i když to bylo těžké, snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že to je určitě fajn zkušenost. Odpoledne mamka s Paolem odjeli a já zůstala sama na pospas cizímu městu, bez žádných informací. K večeru přijela moje spolubydlící Rita s celou svou rodinou. Byla jsem nadšená, jelikož všichni byli velmi sympatičtí, obě dcery studentky medicíny a rodiče vypadali kultivovaně. S celou rodinou jsem si asi hodinu vykládala, mezitím co jsme se obě dvě vybalovaly a nabyla tak dobrého pocitu a útěchy, že by mé bydlení mohlo být fajn.
S Ritou mluvíme anglicky, protože je na Erasmu a italsky si ještě není úplně jistá. Seznámila mě s dalšími dvěma Portugalkami, které jsou rovněž velmi sympatické, a tak většinu času trávíme společně. Přes ně jsem se zase dostala ke skupině lidí z programu Erasmus, která pořádá minimálně dvakrát týdně nějakou společenskou událost - výlety, aperitiva, kafe, diskotéky,...
Jsou tam lidi z celé Evropy a občas i mimo ni, mluví se italsky a anglicky.
O tři dny později, po oné důležité schůzce na univerzitě mi konečně přišel mail s rozvrhem. Budu mít vyučování pouze v pondělí, úterý a středu od 14 h do 20 h, prozatím budu mít jenom tři předměty - konstituční právo, historie středověkého a moderního práva a ekonomicko-politické vědy. Takže bych měla mít spoustu volného času a konečně, poprvé v životě, bude můj víkend trvat déle než školní týden! :-D
Jinak se mi stal docela zajímavý zážitek, mluvila jsem s ředitelem mé rezidence a ptala se ho, kde se tady v okolí dá běhat. On mi vysvětlit, že je nedaleko obrovský park, kde je i řeka, bazén, dá se tam jezdit na kole, na bruslích, běhat... Ale, že by mi radši dal kontakt na jednu holku z naší rezidence, která se připravuje na maraton, že bych ji měla kontaktovat a jít běhat s ní. Přišel mi to bezva nápad, Italové se seznamují velmi rychle a naprosto bez problému, tak proč nenavrhnout neznámé holce společný běh? Další den jsem za ní zašla, zazvonila, a otevřela mi slečna/paní?, které mohlo být tak 28-35 let, velmi sympatická. Daly jsme se do řeči, bavily se o běhu, o škole, o městech, o krizi, prostě o všem. Asi po hodině jsem se dozvěděla, že vyučuje a zkouší právo na stejné univerzitě, jako studuji já. Tak jsem se zeptala, jak je velká pravděpodobnost, že mě bude vyučovat a ona mi odpověděla, že je málo pravděpodobné, že by mě vyučovala, ale víc než pravděpodobné, že mě bude zkoušet! Abych to upřesnila, v Itálii všechny zkoušky probíhají ústně - face to face - student a učitel. Obě jsme se tomu zasmály a domluvily se na společný běh. :-)

Jinak je ve Florencii zatím slunečno, krásně teplo, všude spoustu lidí a já jsem čím dál, tím víc nadšená z místních historických památek, kterých je tady neuvěřitelná koncentrace.
Vlastně jsem ještě chtěla zmínit, že jsem se viděla s pár lidmi z mého programu, většinou s lidmi s dvojí národností - italskou a francouzskou, ale i s Američankou, která je také v tomto programu, a všichni vypadají sympaticky. Zašli jsme do jedné kavárny, kterou bych chtěla popsat, jelikož mě velmi nadchla. Jednalo se o historickou třípatrovou budovu s obrovským atriem uvnitř. Všude byly stolečky, včetně galerií v každém patře, nahoře byla obrovská terasa, kde byly také stolečky. Když jsme vešli do budovy, tak tam byla velká knihovna, a v posledním patře byl bar. Lidé seděli v atriu na trávě, na terase, někteří sudovali v knihovně, jiní kouřili na galerii a kdo chtěl, tak si mohl nahoře koupit kafe a jít si ho vypít do jakéhokoliv zákoutí tohoto úžasného domu. Bylo tam příjemné ticho a studentská atmosféra. Dole seděli hloučky studentů, a přesto že se bavili, nikoho to nerušilo, jako by ta budova veškerý hluk absorbovala. Jeden kluk z těch lidí, se kterýma jsme byli v této kavárně byl právě ve Florencii na měsiční výměně, takže zná všechny zákoutí, studentské bary a kavárny, což je neuvěřitelně praktické, takže až se za mnou někdo rozhodne přijet, už vím, na jaká místa ho zavedu! :-)

Tady přidávám fotky se třemi Portugalkami, se kterými tady prozatím trávím nejvíc času.

Konec starého a začátek nového

19. srpna 2012 v 15:33 | Hanka
Tak se po dlouhé době opět dostávám k mému blogu. Původně jsem jej založila, abych vás informovala o životě ve Francii a studiu v Dijonu. Mé studium na Karnotu dosáhlo svého konce, já odmaturovala a můj tříletý domov opustila.
Co se týče maturity, byla docela hustá a hlavně velmi vyčerpávající, ale to je, myslím, docela normální věc. Maturovala jsem úplně ze všech předmětů, to znamená z ekonomie, sociologie, dějepisu, zeměpisu, matematiky, angličtiny, španělštiny, italštiny, filozofie, češtiny a tělocviku. Z většiny předmětů jsem maturovala písemnou formou. Během jednoho týdne jsem měla na každý den zkoušku z jednoho předmětu, která trvala 3 až 4 hodiny. Z některých předmětů jsem maturovala třeba o měsíc dřív a z některých zase po tomhle hlavním týdnu testů. Ze španělštiny a italštiny jsem měla ústní maturitu a celkově jsem se vším všudy skončila 30. června.
Musím přiznat, že odjezd pro mě nebyl nijak zvlášť dojemný. Po přípravách na maturitu a maturitě samé jsem byla spíš šťastná, ne-li přešťastná, že můžu konečně odjet domů na prázdniny a konečně si odpočinout. Teprve teď, s nějakým tím odstupem si uvědomuji, že mi mé francouzské rodiny budou chybět, že mi bude chybět i intr, české "sortie" a prostě všechno... Určitě to byly nezapomenutelné tři roky, během kterých jsem získala spoustu zkušeností, osamostatnila se a poznala moc fajn lidí. Tuto zkušenost bych určitě každému jenom vřele doporučila!
Moje etapa života na Karnotu sice skončila, ale teď začíná další, nová a úplně někde jinde. :)

Napsala jsem, že maturita byla náročná, ale ještě náročnější byly přihlášky na vysoké školy a veškerá administrace, která se k tomu vázala. Musím přiznat, že jsem kvůli tomu papírování měla i noční můry, že něco zapomenu vyplnit, odeslat a podobně. Naštěstí je to však již z velké části všechno vyřešené! :)
Byla jsem přijatá na program, na který jsem chtěla úplně ze všeho nejvíc. Jedná se o dvojitý diplom na Sorbonně, francouzsko-italské právo. Dva roky se odehrávají ve Florencii na "Universita degli Studi di Firenze" a další dva roky na Sorbonne v Paříži. Pátý rok je půl napůl v obou městech. Do tohoto programu bylo vybráno 15 Francouzů a 15 Italů, kteří formují jeden ročník, který společně stráví celých pět let. (Já byla vybrána jako Francouzska, jelikož mám francouzskou maturitu.)
Sorbonna tento typ programu pořádá i s Anglií, Amerikou, Německem a Španělskem. Vždy je vybrána skupina Francouzů a k nim skupina dané národnosti. A co mi přijde naprosto skvělé je to, že dva roky, které strávím v Paříži budu v jedné třídě s lidmi ze všech těchto programů, takže to bude docela mezinárodní třída.
Znám jednoho kluka, který na tomto programu je, a od kterého jsem se o něm i dozvěděla a právě on mi říkal, že se jazyky učí tím způsobem, že potkal sympatického Němce ve třídě, tak ho začal vyučovat italštinu a on ho na oplátku němčinu. Paráda, ne? :)
Mimo francouzské a italské právo budu mít i mezinárodní právo a mezinárodní vztahy.
Zhruba za dva týdny odjíždím do Florencie, abych začala můj nový školní rok, na který už se teda docela těším. Zase nový kraj, nové zvyky: italská kuchyně, italská móda, italský šarm a taky italský temperament!
Ubytování mám zajištěné na určitých kolejích, o kterých se říká, že tam jsou hlavně lidi z Erasmu, tak jsem zvědavá, co za lidi tam potkám. :)
Budu se snažit sem přidávat příspěvky z Itálie, jelikož budu mít určitě spoustu nových postřehů a zážitků. ;)

Jinak bych vám chtěla říct, že mi občas někdo napíše přes tento blog, ale nenapíše svoji e-mailovou adresu, tekže mu pak bohužel nemůžu odepsat, protože nevím, kam. Takže pokud mi budete psát via tento blog, nezapomeňte napsat i vaši adresu!!

A presto!! :)
 


Už to není, co to bývalo

7. září 2011 v 22:03 | Hanka
Letos jsem do Dijonu přijela potřetí, tedy naposledy. Tento rok je můj závěrečný, tedy maturitní. Původně jsem chtěla psát o mých pocitech, jak vypadá můj rozvrh a další podobné detaily. Nicméně tyto záležitosti nechám na někdy jindy, jelikož mám téma o dosti závažnější a to jest otázka další existence Čechů na Karnotu.
Už delší dobu se diskutuje, jestli se české sekce, tedy v Nimes a v Dijonu, zruší. Nejprve zde byl nápad, že by se zrušilo celé tříleté studium s maturitou a nahradilo by se jedním rokem, jako taková jednoroční zkušenost ve Francii. Naštěstí se však ředitelé obou francouzských lyceí prosadili o to, aby české tradiční sekce zůstaly, protože jsou na ně velmi hrdí. České sekce tedy přežily, ovšem se změněnými podmínkami. Nově příchozí studenti už nemají celé studium hrazené, ale jsou povinni platit určitou roční částku, která se pohybuje okolo 1000 euro.
Je třeba vědět, že studium nám do této chvíle hradila a mému ročníku ještě hradí převážně francouzská strana, z Čech máme zaplacený třikrát do roka autobus z Prahy do Dijonu. Zbytek, což znamená ubytování, stravu, výlety a kapesné nám hradí Francie.
Dnes však bylo všem Karnoťákům oznámeno, že francouzská strana nemá moc peněz a tudiž nám zmenší kapesné na pouhých 35 euro měsičně. Proč říkám pohých? Ano, není to málo, ovšem když jdete do Francie studovat s tím, že po celé tři roky o vás bude postaráno, protože by si vaši rodiče nemohli dovolit vám uhradit tato studia, všichni víme, jak je Francie drahá, a najednou vám oznámí "smůla, peníze prostě nejsou", tak je to docela rána pod pás. Jste skoro u konce středoškolského vzdělání, takže vlastně ani nemáte možnost vrátit se do Čech, jelikož byste museli opakovat dva ročníky, což je docela nepříjemnost. Ve Francii máte ovšem taky nepříjemnost, protože nemáte z čeho žít. (Čtyřikrát ročně si musíte koupit letenku do Česka a zpět, pak učebnice, sešity, kalkulačku - grafická povinná stojí 70 euro...)
Na druhou stranu chápu Francii, že nemá už tolik zájem platit české studenty, jelikož situace v Česku se od revoluce docela zásadně změnila a už to není ta chudá země z východu, které je třeba pomáhat.
Myslím si, že v tuto chvíli by měla zasáhnout právě česká strana, tedy Ministerstvo České republiky. Česká sekce tady má už dlouholetou tradici, chodí sem studovat nejchytřejší lidé z ČR, aby pak udržovali mezinárodní vztahy, ve francouzských třídách jsou právě čeští studenti na prvních místech, měla by to tedy být pýcha ČR. Bývalo to studium právě pro všechny, i pro ty chudší, ale chytré, kteří by jinak takovou možnost neměli. Pokud se tedy česká sekce změní v "kšeft" a budou tady pouze děti bohatých managerů, byla by to docela škoda...
Tento článek píši proto, aby se vědělo, co se děje a taky v naději, že si jej přečte někdo, kdo bude schopný něco změnit, jelikož není v mé moci rozhodovat o takových věcech.

Jinak příští článek se bude určitě týkat mého nového pokoje, rodinek, atd... ;) :D

Voyage à Bayonne

16. května 2011 v 20:50 | Hanka
Minulou středu se celá česká sekce na Karnotu sbalila, vyrazila na nádraží a odjela směrem do Bayonnu na pětidenní výlet. Bayonne se nachází v jihozápadní části Francie, u Atlantického oceánu, téměř na hranici se Španělskem. Cesta nám trvala celé odpoledne. Díky Alexovi, který uspořádal anglickou debatu jsme se naštěstí nenudili. Přestupovali jsme pouze v Paříži, kde jsme se museli přemístit na jiné nádraží, takže jsme měli tu možnost se alespoň na chvíli nadechnout pařížské atmosféry.
V noci jsme dorazili do malého městečka jménem Anglet, kde jsme byli ubytovaní v hostelu pro mládež. Společenská místnost se podobala skautské klubovně, dokonce i voněla táborem. Našími hostelovými společníky byli Australani, Britové, Holanďani. Nejkrásnější na tom bylo, že každý večer trávili všichni společně, buď se konverzovalo nebo se kuchtilo něco dobrého k jídlu. Asi 10 min pěšky se nacházel oceán, který jsem viděla poprvé v životě a byla jsem ohromena jeho obrovskými vlnami, které neustávaly a neustávaly. Navíc skoro každý, kdo tam bydlel, byl surfař a před prací nebo po práci chodil surfovat. Takže jsme po celou dobu pobytu potkávali surfaře, ať už ve vlnách, tak ve městě naboso s prknem.
První den v Angletu jsme se vydali s Barčou D., Daním a Alexem na trhy do Angletu. Všude voněla šunka, sýry, všechny možné druhy omáček, zálivek, olivy, ryby,... Nakoupili jsme si všechny různé dobroty a pak jsme jeli do Bayonnu, který jsme si vzápjetí prošli. Později jsme si našli hezkou baskitskou restauraci, kde jsme se usadili k jídlu. Byla tam moc příjemná obsluha, která kvůli nám přemístila stoly tak, abychom společně mohli sedět u okna. Ochutnali jsme baskitskou kuchyni, která je typická pálivými papričkami. Během jídla mě překvapila pohoda úplně všech lidí, ano, byli jsme na jihu. V jednu chvíli vešel pán, zastavil se, podíval se na všechny, kteří v té restauraci seděli, usmál se, pozdravil a všem popřál dobrou chuť. V takovém stylu to probíhalo celou dobu. K odpoledni jsme se vydali do Biarritzu, dalšímu městečku poblíž, které je typické přímořské město. No a večer jsme šli všichni na pláž, kde jsme piknikovali a snědli všechny ty dobroty, které jsme si ráno koupili na trhu.
Druhý den jsme se probudili a bylo krásně - úplně vymetená obloha. Z tohoto důvodu jsme se s ostatními rozhodli trávit den na pláži. Opalovali jsme se, hodiny jsme neúnavně skákali do obrovských vln, jedli nánuky a užívali si pohodu.
Třetí den bohužel pršelo, některým to ale přišlo vhod, jelikož se předchozího dne bitelně spálili... Alex, Vojta, Daní, Barča, paní Součková a já jsme odjeli do Španělského městečka San Sebastian, cesta nám trvala asi hodinu a půl. Chvíli jsme chodili s deštníkama, poslouchali španělštinu a sledovali, jak ve všech restauracích připravují typické tapas, což jsou jednohubky s různými pomazánkami, olivami, rybami, šunkami a dalšími pochutinami. Na každém pultu bylo obrovské množství talířů s těmito tapas, takže se zvenku opravdu nedaly přehlédnout. Později jsme se usadili v restauraci, kde jsme vychutnávali španělské jídlo a hlučné konverzování Španělů. Odpoledne jsme si dali rozchod a já s Barčou jsme šly shoppingovat. Můj poznatek je, že Španělé se oblékají hrozně barevně, zvlášť ve srovnání s černo-šedými Francouzi.
Očekávala jsem špínu a nerozvinutou zemi, ale byla jsem velice mile překvapena. V San Sebastianu bylo všechno hezké, čisté, architektura zanechávala dojem mohutnosti a všechny ženy byly velice elegatně oblečeny - boty, kabelka a deštník ladili úplně u každé. Zapomněla jsem dodat, že v této oblasti velice často prší, proto je zde vyvinuta móda deštníků, prodávají se úplně všude a každný si na na svém deštníku dá záležet stejně jako Ital na slunečních brýlích. :)
Následující den jsme hned ráno vyjeli zpátky do Dijonu. Návrat byl docela tvrdý, přeci jenom, když se člověk pět dní válí a žije stylem "maňana", pondělní škola od 8 h do 18 h není to nejideálnější. Každopádně jsem si uvědomila, že mi jih hrozně vyhovuje, celková pohoda a mentalita lidí, moře velmi uklidňuje a vzduch voní solí, všude samí surfaři... Takže jsem se rozhodla, že jedno období svého života strávím u moře! :)

P.S.: Samozřejmě jsem fotila, stejně jako ostatní, takže v nejbližší době dám fotky do galerie.

Jídlo

23. dubna 2011 v 19:29 | Hanka
V tomto článku bych se chtěla zabývat rozdílem mezi francouzskou a českou kuchyní. Jelikož jsem právě na prázdninách v Česku, mám tu možnost znovu jíst typická česká jídla, zvláště pak, když jsem jela na pár dní k babičce.
Typické jídlo ve Francii vypadá zhruba tak, že jako předkrm máte salát, nebo jakoukoliv jinou syrovou zeleninu, hlavní jídlo se pak skládá z nějakého masa a tepelně zpracované zeleniny, následuje sýr nebo jogurt a na závěr je ovoce, nebo moučník, často však ovocný. Francouzi během celého jídla přikusují bagetu a jí hrozně dlouho, neboť jídlo je příležitost ke konvezraci. Když vstáváte od stolu, cítíte se příjemně najezení, je vám lehce a fajn.
Oproti tomu česká kuchyně, kterou všichni jistě znáte, se skládá ze dvou chodů, někdy tří když připočteme salát nebo zákusek, ty jsou však vzácné (mluvíme-li o školní jídelně). První chod je polévka, která bývá mnohokrát velice sytá, třeba kulajda nebo rajská. Druhý chod je buď vepřo-knedlo-zelo, nebo svíčková - s knedlíkama, atd... Každopádně jako příloha jsou buď knedlíky, nebo brambory a občas teda i rýže. Pět knedlíků sní člověk úplně bez problému, samozřejmě politých tukem. A české zákusky, když vezmu typický větrník, nebo indián, nebo i české buchty, jedná se vždy o moučné nebo krémové, každopádně vysoce kalorické sladkosti. Když tedy vstanete od českého jídla, připočteme-li fakt, že jste ho snědli během 20ti minut maximálně, přece není čas! - tak se cítíte těžce, přejezeně a ještě půl dne vás tlačí v bříše. Neříkám, že toto jídlo není dobré, taková kachna s hrníčkovými knedlíky, červeným zelím, omastkem je mňamka, ale ty následky pak??
Navíc v Česku je zvykem celý den něco přikusovat, svačinkovat, pojídat, atd... Ve Francii mají pouze tři chody a když říkám tři, tak opravdu tři! Mimo tato tři jídla se prostě nejí, jediná vyjímka je v 16 h, kdy si občas Francouzi dají nějaký croissant nebo ovoce, je to tzv. gouté.
Druhý fakt, který musím konstatovat je ten, že když jdete v Česku po ulici, vidíte samé tlusté lidi, poslední dobou si toho všímám víc než kdy jindy a je pravdou, že Češi mají nesouměrné, špeky oplývající postavy, samozřejmě, že existují výjimky, já ovšem mluvím o věšině. Nebo si vemte typického muže po čtyřicítce - obrovské břicho! Zapomněla jsem zmínit, že Češi během jídla pijí pivo, nebo fantu, či jiné slazené minerálky, zatímco Francouzi pijí pouze vodu, někdy víno.
Když jdete po francouzské ulici, potkáváte štíhlé, ve formě vypadající lidi. Nehledě na to, že typický Francouzský muž po čtyřicítce má stejnou postavu jako ve dvaceti.
Navíc Francouzi jsou národ, který se dožívá druhého nejvyššího věku v Evropě. Takže na té jejich zdravé stravě možná něco bude. ;)
Tímto rozhodně nechci totálně shodit české návyky, jen jsem si říkala, že je docela zajímavé srovnat tyto dvě odlišné kultury.

Fotky

23. dubna 2011 v 18:58 | Hanka
Vytvořila jsem novou složku v galerii s názvem Lucemburk, kde jsou fotky, tak se podívejte! :)

Velikonoční prázdniny

15. dubna 2011 v 20:02 | Hanka
Po velice dlouhé době jsem se rozhodla, že opět budu přispívat na blog. Dnešním dnem začínají všem Karnoťákům Velikonoční prázdniny, což znamená dva týdny prázdnin. Minulý měsíc a půl byl velice náročný, jelikož se v něm koncentrovalo víc než dost důležitých a náročných událostí. První z nich byly TPE. To je půlroční projekt, na kterém pracují skupinky po dvou až čtyřech lidech. Vyberete si téma, které se shoduje s vaší studovanou sekcí, pak si k němu sháníte informace a na konci všechno obhajujete před porotou. Já a Dan jsme pracovali na tom, jak se komunistický režim projevuje v různých zemích, konkrétně v Číně, v Severní Korei a na Kubě. Bohužel na naší třídu padla docela přísná porota, takže to nebyla žádná procházka růžovým sadem, byla to porota, která se snažila najít každou skulinu, tu zkritizovat a pokládat docela těžké otázky. Výsledky se bohužel dozvíme až v červenci.
Další významná událost byly eprévy, to znamená týden písemek, 18 hodin testů během 4 dní. Musím uznat, že to bylo docela vyčerpávající.
No a nejdůležitější událost byl každoroční český spectacle. Je to představení Čechů studujících na Karnotu, kteří se tímto prezentují Francouzům ať už neznámým, tak známým jako spolužákům, rodinkám, administraci. Letos se opět povedl, všichni se bavili, smáli a celkově ho zhlédlo 350 lidí. Já tancovala dva sólo tance - sambu a rumbu, konečně jsem mohla pořádně využít mých latinsko-amerických bot.
V tuto chvíli jsem na cestě domů. S Terkou V. jsme se rozhodly si udělat menší výlet a vzaly jsme to přes Lucemburg. Je to velice zvláštní, protože tohle město se architekturou podobá Česku, ale zároveň tu jsou francouzské a občas německé nápisy. Takže si připadáte jako v české Francii nebo francouzském Česku? Každopádně nám vyšlo počasí a měly jsme asi půl dne na jeho prohlídku, za nedlouho sem zveřejním fotky!
Jinak minulý týden byl ředitel Karnotu v Česku vybrat příští sekundy, takže kdyby náhodou tyto budoucí sekundy četly můj blog, ať neváhají mi napsat, mají-li jakékoliv otázky! :-)

Historka ohledně kotle

14. listopadu 2010 v 13:52 | Hanka
Na Karnotu se asi před půlrokem pokazil kotel, Francouzi ho ale začali spravovat až letos na podzim. Z tohoto důvodu se první dva měsíce vůbec netopilo a chvílemi, později vlastně pořád, jsme na intru i ve škole trpěli zimou. Po prázdninách, neboli začátkem listopadu pustili tzv. náhradní kotel, který je však malý a zvládá topit pouze do 5 stupňů. Francouzi počítali s tím, že do začátku prosince se bude topit tímto malým kotlem a v prosinci pak spustí, již opravený, velký kotel. Co se ale nestalo? Při opravách velkého kotle došlo k jakémusi neštěstíčku a spadla jim celá střecha, takže všechno spravené je najednou zase rozbité - ha ha ha, vtípek. Tenhle pátek jsme se bavili s jedním profesorem, který je velmi angažovaný v administraci a ten nám pěkně vysvětlil, že jakmile teplota klesne pod 5 stupňů, tak škola bude povinna zavřít internát, jelikož podle zákona tam nebudou podmínky k žití. A nám Čechům pak nezbyde nic jiného, než si najít francouzskou rodinku na tři měsíce - na celou zimu. Anebo nám navrhl, že bychom mohli udělat tzv. :"exode tcheque" - všichni Češi se sbalit, odjet do ČR na třiměsiční prázdniny. Což ale kvůli maturity a podobným záležitostem není moc možné.
Každopádně uvidíme, co se z toho vyvrbí, prozatím nam všem to přijde tak absurdní, že se tomu ironicky smějem.

Prázdninová cesta vlakem

24. října 2010 v 18:17 | Hanka
V pátek nám začaly prázdniny. Barča Z., Filip a já jsem se rozhodli, že domů pojedeme vlakem. Zjistili jsme si všechny spoje, nakoupili veškeré jízdenky - každou jinde a jiným způsobem, jednoduše jsme kolem toho docela běhali. V sobotu jsme měli vyjíždět v 16h z Dijonu, ráno nám však Filip oznámil, že kvůli francouzským stávkám zrušili úplně všechny vlaky, kterými jsme původně měli jet. S Barčou jsme měly tendence panikařit, Filip nás ale uklidnil, že našel alternativní řešení. Místo Metz, Nancy a dvou německých měst, přes která jsme měli v plánu jet a projít si je, jsme změnili na Besancon a Strasbourg. Původní vlak měl navíc přijet do Prahy až někdy v 19h v neděli, tenhle už v 11h ráno, což bylo příjemné zjištění.
Tak jsme si dobalili věci a v 11h v sobotu jsme vyšli na nádraží. Potřebovali jsme získat jakékoliv razítko od francouzských drah, které by dokazovalo, že naše vlaky byly anulovány, abychom si nemuseli kupovat nové lístky. Na nádraží ovšem panovala taková anarchie, že o nějakém razítku jsme si mohli nechat leda tak zdát. Nasedli jsme tedy do vlaku a jen jsme čekali, co se bude dít. Naštěstí tam byl průvodčí, který nejspíš napůl stávkoval, protože když jsme se mu snažili vysvětlit naši situaci s lístky, pouze odvětil, že mu je to fuk, že je stávka a ať si jedem kam chceme.
Dojeli jsme do Besanconu, kde jsme měli asi 2h do dalšího vlaku. Šli jsme se projít do města, kde byly obrovské trhy přes celé centrum. Dokonce nám vyšlo počasí, takže bylo krásně, foukal docela teplý větřík, díky kterému byl všude slyšet pohyb suchého listí, svítilo slunko. Tak jsme si prošli trhy, ochutnali spoustu sýrů a salámu, pak si ještě zašli na kafe. Pomalu jsme se vrátili na nádraží a nasedli do dalšího vlaku. Nynější průvodčí po nás chtěl vysvětlení , v pohodě ho ale přijal a nechal nás být. Když jsme dojeli do Strasbourgu, už se stmívalo. Prošli jsme si město a nakonec jsme skončili v malé velice příjemné alsaské hospůdce, dali jsme si tzv. "flamenkuchen", což je něco jako pizza, akorát těsto je hrozně teňoučké a na něm je smetana, cibule, špek, případně sýr nebo houby. Náš druhý flame byl sladký, na těstě tedy byla smetana, jablka, skořice. Když nám ho přinesli na stůl, polili jej Calvadosem a před námi zapálili, my počkali, až to dohoří a pak to snědli. Docela efektní. :-)
Asi ve 22h nám jel osobáček, který nás dovezl do jakéhosi německého města, kde jsme měli nasednout na noční vlak, který jel až do Prahy. Zde jsme měl problém s průvodčí. Vysvětlovali jsme jí problém se stávkami, jí to ale nezajímalo. Prostě Francouzi se mě netýkají, ukažte lístky. Filip se jí to pokoušel vysvětlit znova a znova, ona ale chtěla, ať i koupíme nové lístky. A říkala, že na další zastávce nastoupí hrozně moc lidí, takže celý vlak bude kompletně zaplněn. Počkali jsme do další zastávky, kdy se opravdu celý vlak zaplnil, z mého a Barčiného sedadla nás vyhodili dva chlapíci, byli ale sympa a hrozně se nám omlouvali. My tři jsme tedy šli do mezi vagónu a čekali. Po chvíli přišli právě ti dva chlapíci, co nás "vyhodili". Vylezlo z nich, že to jsou Rusové. Díky Filipovi, který mluví rusky, jsme se s nimi mohli bavit. I když byli v přiopilém stavu, vyslechli náš problém s jízdenkami a řekli, ať se nebojíme, že to s tou průvodčí vyřeší. A ať si prozatím klidně sedneme na jejich sedadla. Po chvíli přišla průvodčí a opět chtěla, ať si dokoupíme lístky, v tu ránu se do toho vložili ti Rusáci. Nevím, co všechno jí řekli, nebylo to však zrovna příjemným tónem, ona jen mlčela, bledla a zase mlčela, pak nás tři vzala s sebou, zavedla nás do vagónu, kde nebyl vůbec nikdo a řekla, že tady můžeme spát. Takže jsme měli každý trojsedačku pro sebe a docela luxusně jsme se vyspali. Ráno kolem nás prošli ti dva Rusi a jen se ujistili, že jsme se dobře vyspali, usmáli se, popřáli nám hezký den a odešli.
Pak jsme jeli celou dobu kolem Labe, vedle kterého byly zbarvené stromy všemi různými barvami, což bylo moc hezké, takhle jsme dojeli až do Prahy, kde na nás čekal Alex s Michalem, se kterými jsme si ještě zašli na kafe - dlouho jsme se přece neviděli :-) - a já pak nasedla do vlaku směr Olomouc, kde se teda zrovna konal fotbalový zápas, takže když jsem vyšla z nádraží, čekala mě rojnice policajtů se samopaly čekající na zuřivé fanoušky. Ani tramvaje nejezdily. Po nějaké době čekání jsem se však šťastně dostala domů, kde už bylo všechno zase fajn. :-)

Kam dál